Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Pelikáni jsou skuteční mistři v podmořském rybolovu. Při lovu pracují vytříbenou technikou. Jejich kožovitý hrdelní vak, umístěný pod velkým zobákem, se pod vodou nafoukne a ulovené ryby se v něm zachytí. Floridský pelikán hnědý (Pelecanus occidentalis) žije na pacifickém i na atlantském pobřeží Ameriky. Jeho výskyt byl zaznamenán na východě - od Severní Karolíny jižním směrem přes Antily až do Brazílie - a na západním pobřeží od státu Washington až do Peru a na Galapágy. Vzhledem připomínají tito ptáci prehistorické létající pterodaktyly. Není se čemu divit. Pelikáni se za posledních dvacet až třicet milionů let téměř nezměnili. S kořistí odlétají do houštin, odkud se vydávají jedině na rybolov. Při něm bravurně používají tradiční, ale zároveň překvapivou techniku. OBRATNÍ RYBÁŘI


Pelikáni jsou jediní ptáci na světě, kteří mají pod dlouhým úzkým zobákem vak. Kůže jejich čelisti se v okamžiku, kdy pod vodou rozevřou zobák, nafoukne jako airbag. Ve vaku se zachytí spolu s ulovenou rybou až čtrnáct litrů vody. Jediným problémem je, že zobák nefunguje zároveň jako síto, které by propouštělo vodu ven. Ta zůstává ve vaku. Aby se vak mohl vyprázdnit, jsou v čelisti pelikána nervová zakončení, s jejichž pomocí zjišťuje, jak velká je ulovená ryba. Tak může přesně kontrolovat míru rozevření zobáku, aby voda při zvednutí hlavy vytekla, ale ryba zůstala uvnitř. Díky tomuto obratnému triku zůstává kořist doslova nasuchu a postupně vklouzává pelikánovi do krku. Na mořskou hladinu, kde pelikáni loví, se slétávají hejna jiných mořských ptáků (rackové, volavky a fregatky), kteří se jim snaží ryby ukrást. Jako zloději se chovali dokonce i malí tučňáci z Galapág. Statečně se vrhají do útoku, aby ukořistili potravu ulovenou pelikány. Není výjimkou, že v nastalém zmatku a víření nad mořskou hladinou i malí tučňáci nejednou končí v pelikánově zobáku. PLACHTĚNÍ


Protože patří k velkým ptákům, musel pelikán hnědý vyřešit problémy, které nastanou, když se vrhá do moře z několikametrové výšky. Proto má pod kůží na krku a hrudi tlumicí systém, který jej chrání před nárazem na mořskou hladinu. Jak vlastně chytá ryby? Pelikán je skvělý plachtař, který dokáže uletět dlouhé vzdálenosti. Při rybolovu nejprve vylétne do výšky deset až třicet metrů, pak skoro úplně složí křídla, zamíří do místa, kde se chce ponořit, a prudce se snáší dolů. Zavřený zobák protne vodní hladinu jako kopí. Pod vodou pelikán zobák pootevře.
 Protože má čelisti pružné, tlak vody je oddělí a pod zobákem vznikne nafouknutý kožovitý vak. Pelikáni jsou tvorové společenští, a proto se obvykle vydávají na lov společně, což na druhé straně vyvolává při rybolovu značnou rivalitu. Několik pelikánů v jednom klubku mává křídly a narážejí do sebe zobáky. Přesto i v takovém chaosu uloví více ryb, než kdyby se na lov vydávali osaměle. I sami pelikáni mají sklon ke zlodějství. Snaží se například uzmout kořist lvounům a dalším mořským dravcům. Jsou obvyklými hosty iv rybářských přístavech na Galapágách, kde čekají na příležitost, aby se zmocnili ryb, a vyhnuli se tak únavnému úkolu hledat si potravu vlastními silami. Mladí pelikáni se musejí nejen naučit lovit, ale také udržovat peří v dokonalém stavu. Musí být čisté a nesmí propouštět vodu. S velkým zobákem to není jednoduché. Po dni namáhavého lovu si energicky máchají křídla ve vodě a potom si na suché zemi zobákem upravují rozcuchané peří až nevídaně akrobatickými pohyby hlavy a krku. Na závěr peří napustí olejovým, voděodolným sekretem ze žlázy u kořene ocasu. PEČLIVÍ RODIČE


V době hnízdění si pelikán hnědý staví hnízdo stejně jako jiní mořští ptáci. Konstrukci uplete z větviček a vyplní ji trávou. Kdykoli jeden z páru pelikánů přiletí do hnízda, jeho druh ho vítá obřadnými úklony hlavy, při nichž se pyšní barvou zobáku a kožovitého hrdelního vaku. Během hnízdění získávají barvy na intenzitě. Krk má čokoládovou barvu, hlava je čistě bílá a vak sytě černý. Samec ochotně létá do vzdáleného okolí, aby získal ten nejlepší materiál pro stavbu hnízda. Často jej jednoduše ukradne sousedům. Samice čeká a pozorně sleduje, jak samec pečlivě ukládá větvičky do složité konstrukce hnízda. Samice snášejí dvě až tři bílá vejce se svrchní vrstvou podobnou bílé sádře. V sezení na vejcích se oba partneři střídají po dobu tří až čtyř týdnů. Čerstvě vylíhlá kuřata pelikánů jsou velmi zranitelná. Rodiče jim vyvrhují do zobáčků malá množství předem natrávených ryb. V následujících třech měsících nezná rodičovský pár jinou cestu než z moře přímo do hnízda, aby uspokojil dravou chuť potomků. Dospělý pelikán denně zkonzumuje téměř dva kilogramy čerstvých ryb a navíc ještě potřebuje dávku pro mladé. Během doby, než opustí hnízdo, spotřebuje jedno jediné mládě šedesát osm kilogramů ryb. Poté, co hnízdo opustí, postupně získává v rybolovu zručnost rodičů. V prvních dnech musí být mladý pelikán velmi opatrný, aby si neporanil dosud jemný kožovitý vak.OHROŽENÍ


Podle posledních průzkumů se zdá, že tento druh dokázal odvrátit nebezpečí, které ho donedávna ohrožovalo. V šedesátých letech, když se v zemědělství intenzivně používaly chemické prostředky proti škůdcům (jako například DDT) a jejich účinky v ekosystému dlouho přetrvávaly, došlo u pelikána hnědého k přerušení reprodukce. V sedmdesátých letech se pelikáni hnědí dostali dokonce na listinu ohrožených druhů. Přispěli k tomu velkou měrou i rybáři, kteří pelikány považovali za zloděje ryb a vybíjeli je. Už před dvěma sty lety vědci zjistili, že suché výkaly pelikánů a dalších mořských ptáků, takzvané guano, jsou nenahraditelným přírodním hnojivem. Například pro Peru, kde těžba guana dosáhla rozkvětu v minulém století, bylo guano důležitým zdrojem deviz. Peru ročně vytěžilo na půl milionu tun guana. Dlouhou dobu nebyla ochrana pelikána hnědého nijak zajištěna. Teprve v roce 1972 bylo zakázáno používání DDT a současně byl zakázán i lov a vybíjení těchto podivuhodných ptáků. Teprve pak se populace pelikánů hnědých začala zvolna vzpamatovávat. ___________________________


ROD PELIKÁNŮ (PELECANUS)


Pelecanus onocratalus:

Rozpětí křídel 2,54 metru. Žije na jihu Evropy, v Africe a ve Střední Asii. Pelecanus rufescens:

Podobá se pelikánu obecnému, ale liší se šedým ocasem a žlutýma nohama. Žije v Gambii, Etiopii, na Madagaskaru a na jihu Arabského poloostrova. Pelecanus philippensis:

Liší se vzhledem, je šedý. Obývá Írán, Cejlon, Malajsii, jih Číny a Filipíny. Pelecanus crispus:

Liší se při letu. Spodní stranu křídel má bílou a má šedivé nohy. Žije na jezerech a mořích jihovýchodní Evropy a Asie. Pelecanus conspicillatus:

Jediný pelikán žijící v Austrálii a na Nové Guineji. Pelecanus erythorhyuchus:

Je největší ze všech, rozpětí křídel je 2,69 metru. Peří má bílé a kožovitý hrdelní vak oranžový. Žije v Severní Americe a v zimě odlétá na jih. Pelecanus thagus:

Typický je pro něho žlutý zobák s červenou špičkou a černý kožovitý hrdelní vak s modrými pruhy. Obývá pobřeží Peru a Chile.